Rakovina prostaty: příznaky, PSA a léčba

Co je rakovina prostaty

Prostata je žláza velikosti kaštanu uložená pod močovým měchýřem u mužů, obepínající počáteční část močové trubice, která se podílí na tvorbě semenné tekutiny. Rakovina prostaty patří mezi nejčastěji diagnostikovaná nádorová onemocnění u mužů a jeho výskyt výrazně stoupá s věkem, u mladších mužů je vzácné a naprostá většina případů se týká mužů nad padesát let.

Zvláštností tohoto nádoru je velká rozmanitost v jeho chování, mnohem výraznější než u řady jiných nádorů. Část nádorů roste velmi pomalu po mnoho let a nikdy by za mužova života nezpůsobila potíže, jiné jsou agresivnější, rostou rychleji a mají sklon se šířit do okolí a do vzdálenějších orgánů, zejména kostí, a vyžadují včasnou léčbu. Proto se dnes klade velký důraz na rozlišení, který nádor aktivně léčit a který jen sledovat, aby se předešlo jak zbytečné léčbě neškodných nádorů, tak opožděné léčbě těch agresivních.

Rizikové faktory

Nejvýznamnějším faktorem je věk, naprostá většina případů se diagnostikuje po padesátém roce života a riziko dál s věkem stoupá. Dalšími faktory jsou:

• rodinná anamnéza, riziko je vyšší, pokud měl rakovinu prostaty otec nebo bratr, zejména pokud onemocněli v mladším věku,
• některé dědičné genové mutace, například mutace genu BRCA2, který je známý především v souvislosti s rakovinou prsu a vaječníků u žen,
• etnický původ, ve světových statistikách je vyšší výskyt popisován u mužů afrického původu,
• strava s vysokým podílem tučných živočišných produktů a nízkým podílem zeleniny se v některých studiích spojuje s vyšším rizikem, důkazy ale nejsou jednoznačné a nelze z nich vyvodit konkrétní doporučení.

Na rozdíl od mnoha jiných nádorů zde neexistuje jasně prokázaný ovlivnitelný faktor srovnatelný například s kouřením u rakoviny plic, což znamená, že prevence spočívá spíše v informovanosti a včasném zachycení než v úpravě konkrétního návyku.

Příznaky

Časná stadia rakoviny prostaty obvykle nezpůsobují žádné příznaky, protože nádor bývá umístěn v okrajové části žlázy, která přímo netlačí na močovou trubici, na rozdíl od nezhoubného zbytnění prostaty, které roste spíše kolem trubice a příznaky s močením způsobuje dřív. Příznaky rakoviny prostaty, pokud se vůbec objeví, se navíc často překrývají s nezhoubným zbytněním, které je u starších mužů mnohem častější příčinou potíží s močením.

• častější močení, zejména v noci,
• slabší nebo přerušovaný proud moči,
• pocit neúplného vyprázdnění měchýře,
• krev v moči nebo ve spermatu, vzácně,
• nově vzniklé problémy s erekcí,
• bolest v pánvi, v kyčlích nebo v zádech u pokročilého, do kostí rozšířeného onemocnění,
• nevysvětlené hubnutí a únava u rozšířené nemoci.

Protože jsou tyto příznaky nespecifické a mnohem častěji způsobené jinými, nezhoubnými příčinami, jejich přítomnost sama o sobě rakovinu nepotvrzuje ani nevylučuje a vždy vyžaduje další vyšetření.

PSA test a diagnostika

PSA (prostatický specifický antigen) je látka měřitelná v krvi, jejíž hladina bývá u rakoviny prostaty zvýšená. Zvýšená hodnota ale může mít i jiné, mnohem běžnější příčiny, například nezhoubné zbytnění prostaty, zánět prostaty nebo nedávnou manipulaci se žlázou, včetně jízdy na kole nebo pohlavního styku před odběrem, a naopak i muž s nádorem může mít hodnotu v normě. PSA test je proto pomocný nástroj, ne definitivní diagnostický test, a jeho smysl a načasování je vhodné probrat s lékařem, protože přináší i nevýhody, včetně možnosti zbytečných dalších vyšetření a léčby u pomalu rostoucích nádorů, které by nikdy za mužova života nezpůsobily potíže.

Při podezření na základě zvýšeného PSA nebo nálezu při vyšetření přes konečník následuje magnetická rezonance prostaty, která pomáhá odhalit podezřelá ložiska a naplánovat případnou biopsii. Biopsie, tedy odběr vzorků tkáně tenkou jehlou pod ultrazvukovou nebo kombinovanou kontrolou, je jediný způsob, jak diagnózu s jistotou potvrdit a určit takzvané skóre agresivity nádoru, které společně s rozsahem nemoci určuje další postup.

Léčba

Volba léčby závisí na agresivitě nádoru určené z biopsie, jeho rozsahu, věku a celkovém zdravotním stavu muže i na jeho vlastních preferencích, protože u lokalizovaného onemocnění mají různé metody podobnou účinnost a liší se hlavně vedlejšími účinky.

• Aktivní sledování se volí u pomalu rostoucích nádorů omezených na prostatu, kdy se pravidelně kontroluje PSA, opakuje vyšetření a případně i biopsie, a k léčbě se přistupuje jen v případě, že nádor začne růst rychleji nebo měnit charakter.
• Chirurgické odstranění prostaty je jednou z hlavních možností u lokalizovaného onemocnění, dnes se často provádí s pomocí robotické asistence.
• Radioterapie, tedy ozařování, je další standardní metodou se srovnatelnou účinností u lokalizované nemoci, provádí se buď zevně, nebo zavedením radioaktivního zdroje přímo do žlázy.
• Hormonální léčba snižuje hladinu mužských hormonů, které podporují růst nádoru, a používá se samostatně nebo v kombinaci s ozařováním u pokročilejšího onemocnění, případně jako dlouhodobá léčba u rozšířené nemoci.
• U rozšířeného onemocnění se přidává chemoterapie nebo novější cílené léky podle rozhodnutí onkologa, léčba se v čase přizpůsobuje podle odpovědi nádoru.

Léčba má i vedlejší účinky, například vliv na kontinenci moči a erektilní funkci u operace a ozařování, nebo návaly horka a úbytek svalové hmoty u hormonální léčby, které je vhodné s lékařem předem probrat a zvážit je oproti očekávanému přínosu dané metody.

Sledování po léčbě

Po léčbě rakoviny prostaty, ať už jde o operaci, ozařování nebo aktivní sledování, následuje dlouhodobé pravidelné sledování hladiny PSA, které je citlivým ukazatelem, zda se nemoc nevrací. Po odstranění celé prostaty by měla hodnota PSA klesnout téměř k nule, její opětovný vzestup signalizuje možný návrat nemoci a vede k dalšímu vyšetření a případně doplňkové léčbě, například ozařování oblasti po operaci.

Muži po léčbě by měli s lékařem probrat i vliv na kontinenci moči a erektilní funkci, protože obojí se v čase může postupně zlepšovat, a existují cvičení pánevního dna i léky, které pomáhají obnovu urychlit. Psychická stránka onemocnění, včetně obav z návratu nemoci, je také legitimním tématem k probrání s lékařem nebo psychologem, stejně jako zapojení partnerky nebo partnera do rozhovoru o dalším průběhu léčby a jejích dopadech na společný život.