Očkování proti žloutence typu A a B: kdo ho potřebuje a jak probíhá

Dvě různé nemoci se společným jménem

Slovem žloutenka se hovorově označuje zánět jater, protože jedním z jeho možných projevů je žluté zbarvení kůže a očního bělma. Záněty jater ale může způsobit několik různých virů. Nejznámější jsou viry hepatitidy A, B a C. Proti typu A a B existuje očkování, proti typu C zatím ne.

Každá z nemocí má jiný způsob šíření, a proto se liší i skupiny lidí, kterým se očkování doporučuje.

Žloutenka typu A: nemoc špinavých rukou

Virus hepatitidy A se vylučuje stolicí nakaženého a šíří se tzv. fekálně-orální cestou: znečištěnýma rukama, kontaminovanou vodou, ledem, syrovou zeleninou, ovocem nebo mořskými plody. Proto se jí přezdívá nemoc špinavých rukou. Snadno se šíří v kolektivech, rodinách a místech s horší hygienou.

U malých dětí často probíhá bez příznaků nebo jen mírně, což usnadňuje nenápadné šíření. U dospělých bývá průběh těžší: únava, nechutenství, nevolnost, bolest pod pravým žebrem, tmavá moč, světlá stolice a zežloutnutí. Nemoc obvykle odezní během několika týdnů, ale rekonvalescence může trvat i měsíce. U starších lidí a lidí s nemocemi jater může vzácně vést k akutnímu selhání jater.

V Česku se žloutenka typu A objevuje v podobě lokálních epidemií, které mohou zasáhnout i stovky lidí. Mnoho dospělých v Česku se s virem v dětství nesetkalo, a proto proti němu nemá přirozenou ochranu.

Žloutenka typu B: přenos krví a sexem

Virus hepatitidy B se přenáší krví a tělními tekutinami: pohlavním stykem, sdílením jehel a stříkaček, nesterilním tetováním nebo piercingem, sdílením holicích strojků a kartáčků na zuby a z nakažené matky na dítě při porodu. Běžným kontaktem, podáním ruky nebo společným nádobím se nepřenáší.

Akutní infekce může probíhat bez příznaků, nebo naopak jako výrazná žloutenka. Nebezpečná je hlavně tím, že u části nakažených přechází do chronické formy, která může roky probíhat nenápadně a vést k cirhóze a rakovině jater. Riziko chronické infekce je nejvyšší u novorozenců a malých dětí, u dospělých je výrazně nižší.

Chronickou hepatitidu B lze dnes léčit tak, aby se zpomalilo poškozování jater, ale úplné vyléčení je obtížné. Proto má prevence očkováním velký význam.

Kdo je očkovaný už z dětství

Očkování proti žloutence typu B je v Česku součástí pravidelného očkování kojenců. Od roku 2001 se plošně očkují novorozenci a kojenci, dnes v rámci hexavakcíny. V minulosti probíhalo také očkování dvanáctiletých dětí, které doplnilo ochranu u starších ročníků.

Lidé narození přibližně od konce 80. let tedy většinou očkovaní jsou, jistotu ale dá jen záznam v očkovacím průkazu. Starší ročníky byly očkovány jen tehdy, pokud patřily do rizikové skupiny, například zdravotníci nebo lidé na dialýze.

Proti žloutence typu A se plošně neočkuje. Očkování je doporučené a lidé si ho obvykle platí sami, s výjimkou vybraných situací.

Pokud si nejste jistí, zda jste očkovaní, zeptejte se praktického lékaře. U žloutenky typu B lze v některých situacích ověřit ochranu vyšetřením protilátek.

Komu se očkování doporučuje

Proti žloutence typu A se doporučuje očkovat zejména:

• cestovatelům do zemí s horší hygienou, například do Afriky, Asie, Latinské Ameriky, ale i části jižní a východní Evropy,
• lidem pracujícím v potravinářství, stravování, kanalizacích a čistírnách odpadních vod,
• pracovníkům v dětských kolektivech a sociálních službách,
• lidem s chronickým onemocněním jater,
• kontaktům nemocných v rodině nebo kolektivu, kde lze očkováním podaným brzy po kontaktu zabránit onemocnění.

Proti žloutence typu B se doporučuje dospělým, kteří nebyli očkováni v dětství a:

• pracují ve zdravotnictví nebo jinak přicházejí do kontaktu s krví,
• žijí s nakaženým člověkem nebo s ním mají sexuální kontakt,
• mají více sexuálních partnerů,
• jsou na dialýze, mají chronickou nemoc jater, cukrovku nebo oslabenou imunitu,
• cestují na delší dobu do zemí s vyšším výskytem nákazy.

U některých z těchto skupin je očkování hrazeno z veřejného pojištění nebo zaměstnavatelem, například u zdravotníků. Konkrétní podmínky se liší a mohou se měnit, proto je vhodné se zeptat lékaře nebo pojišťovny.

Prevence nad rámec očkování

Očkování je nejspolehlivější ochrana, ale obě nemoci lze omezit i jednoduchými opatřeními.

Proti žloutence typu A

• Myjte si ruce mýdlem a vodou po použití toalety, po přebalování dítěte a před přípravou jídla.
• Na cestách pijte balenou nebo převařenou vodu a vyhýbejte se ledu v nápojích.
• Nejezte syrové mořské plody a nemyté ovoce a zeleninu z nejistých zdrojů.
• Pokud v rodině někdo onemocní, dbejte na oddělené ručníky a zvýšenou hygienu a poraďte se s lékařem o očkování ostatních.

Proti žloutence typu B

• Používejte kondom, zvlášť s novým nebo příležitostným partnerem.
• Nesdílejte jehly, žiletky, holicí strojky, kartáčky na zuby ani manikúrové nástroje.
• Tetování a piercing si nechávejte dělat jen v provozovnách, které dodržují hygienické předpisy.
• Těhotné ženy jsou v Česku na hepatitidu B vyšetřovány, aby bylo možné novorozence nakažené matky ochránit hned po porodu.

Schéma očkování a kombinovaná vakcína

Očkování proti žloutence typu A tvoří dvě dávky. Druhá dávka se podává obvykle po šesti až dvanácti měsících, u některých vakcín i později. Ochrana nastupuje zhruba dva až čtyři týdny po první dávce, druhá ji prodlužuje na mnoho let, pravděpodobně na celý život.

Očkování proti žloutence typu B u dospělých tvoří obvykle tři dávky v odstupu 0, 1 a 6 měsíců. Existují i zrychlená schémata. U zdravých lidí, kteří mají dokončené základní očkování, se obecně přeočkování nedoporučuje. U rizikových skupin může lékař kontrolovat hladinu protilátek.

Pro lidi, kteří potřebují ochranu proti oběma typům, existuje kombinovaná vakcína. Podává se ve třech dávkách a je oblíbená hlavně u cestovatelů. Při nedostatku času lze použít zrychlené schéma, o kterém rozhodne lékař nebo centrum cestovní medicíny.

Obě vakcíny jsou inaktivované, tedy neobsahují živý virus a nemohou vyvolat onemocnění. Nejčastějšími reakcemi jsou bolest a zarudnutí v místě vpichu, únava nebo mírná teplota, které rychle odezní.