Parkinsonova nemoc: příznaky, průběh a léčba

Co je Parkinsonova nemoc

Parkinsonova nemoc je chronické neurodegenerativní onemocnění, při kterém postupně odumírají nervové buňky v části mozku zvané substantia nigra. Tyto buňky vytvářejí dopamin, látku důležitou pro plynulé řízení pohybu. Když jeho hladina klesne pod určitou hranici, objeví se typické pohybové příznaky. Přesná příčina odumírání buněk není známa, roli hraje kombinace genetických predispozic a vlivů prostředí.

Nemoc patří mezi nejčastější neurologická onemocnění vyššího věku, i když se vzácně objevuje i před 50. rokem. Postihuje mírně častěji muže než ženy. Průběh je u každého člověka individuální, obvykle se ale příznaky rozvíjejí velmi pomalu po dobu mnoha let.

Hlavní příznaky

Klasické pohybové (motorické) příznaky se souhrnně označují jako parkinsonský syndrom:

• Klidový třes, nejčastěji jedné ruky, který se zmírňuje při pohybu a naopak zesiluje v klidu nebo při stresu.
• Zpomalenost pohybů (bradykineze) – menší písmo, tišší a monotónnější hlas, méně výrazná mimika, pomalejší chůze drobnými krůčky.
• Svalová ztuhlost (rigidita), kterou lékař vyšetří pasivním pohybem v kloubu.
• Poruchy stability a rovnováhy, které se objevují spíše v pozdějších stadiích a zvyšují riziko pádů.

Kromě pohybu nemoc ovlivňuje i další oblasti. Roky před pohybovými příznaky se mohou objevit porucha čichu, zácpa, poruchy spánku s neklidným pohybováním během snění nebo deprese. Tyto takzvané nemotorické příznaky výrazně ovlivňují kvalitu života a v pokročilejších stadiích k nim přibývají i poruchy paměti.

Proč nemoc vzniká

U naprosté většiny nemocných se nepodaří najít jedinou konkrétní příčinu. Předpokládá se, že se na vzniku podílí souhra vícero faktorů: mírně zvýšená genetická vnímavost, vliv věku a pravděpodobně i vlivy prostředí, které se zatím zcela nepodařilo jednoznačně potvrdit. Jasně dědičné formy, kdy je příčinou mutace jednoho konkrétního genu, tvoří jen malou část všech případů a týkají se zejména lidí s časným nástupem nemoci nebo výskytem v rodině u více příbuzných.

Nejde o infekční ani nakažlivou nemoc, mezi lidmi se nepřenáší. Riziko výskytu stoupá s věkem, mírně vyšší je také u lidí vystavených některým pesticidům, jasně prokázaná souvislost s konkrétní látkou ale u běžné populace neexistuje.

Jak se nemoc diagnostikuje

Diagnóza se opírá především o klinické vyšetření neurologem: typickou kombinaci třesu, zpomalenosti a ztuhlosti a odpověď na léčbu ovlivňující dopamin. Neexistuje jednoduchý krevní test, který by nemoc potvrdil. Magnetická rezonance mozku slouží hlavně k vyloučení jiných příčin obtíží, například cévního postižení nebo nádoru. V nejasných případech se používají specializovaná zobrazovací vyšetření mozkových přenašečů dopaminu, která ukážou úbytek dopaminových zakončení v typické oblasti mozku.

Protože se příznaky rozvíjejí pozvolna a mohou připomínat běžné stárnutí, diagnóza bývá stanovena až s určitým odstupem od prvních potíží. Sledování vývoje v čase a reakce na zahájenou léčbu jsou proto nedílnou součástí diagnostického procesu a lékař diagnózu v čase i upřesňuje. Někdy se lékaři setkávají i s takzvaným parkinsonským syndromem, který má podobné příznaky, ale jinou příčinu, například vedlejší účinek některých léků nebo jiné, vzácnější neurodegenerativní onemocnění; odlišení má význam pro volbu léčby a odhad dalšího vývoje.

Léčba

Léčba je zaměřena na zmírnění příznaků a udržení soběstačnosti, nemoc jako takovou vyléčit neumí. Základem farmakoterapie je doplňování dopaminu nebo látek, které jeho účinek v mozku napodobují či prodlužují; volbu a úpravu dávkování vždy řídí neurolog podle věku, příznaků a odpovědi na léčbu. U pokročilé nemoci, kdy přestávají běžné léky dostatečně účinkovat nebo se objevují výrazné výkyvy mezi obdobími dobré a špatné hybnosti, existují pokročilejší metody, například kontinuální podávání léků pumpou přímo do střeva nebo hluboká mozková stimulace, při které se do mozku zavádějí elektrody napojené na stimulátor. Obě metody provádějí pouze specializovaná centra po pečlivém výběru vhodných pacientů.

Nedílnou součástí léčby je rehabilitace: fyzioterapie zaměřená na chůzi a rovnováhu, ergoterapie pro zvládání běžných denních činností, jako je oblékání nebo vaření, a u poruch řeči a polykání logopedie. Pravidelný pohyb, například chůze, tanec, plavání nebo cvičení typu tai-či, prokazatelně pomáhá udržet pohyblivost déle a měl by být součástí léčby od časných stadií nemoci, nikoli až když se objeví výrazné potíže.

Nemotorické příznaky a jejich léčba

Parkinsonova nemoc není jen porucha pohybu. Velmi časté jsou takzvané nemotorické příznaky, které mohou obtěžovat stejně nebo i více než třes a ztuhlost. Patří mezi ně porucha čichu, zácpa, pokles krevního tlaku při vstávání, časté nucení na močení, poruchy spánku s neklidným pohybováním a mluvením během snění, úzkost a deprese. Až polovina nemocných v pokročilejším stadiu zažívá i pokles kognitivních funkcí.

Tyto potíže bývají mnohdy podceňované, přitom se dají léčit samostatně: zácpa úpravou stravy a pitného režimu, deprese antidepresivy vhodnými i pro tuto skupinu pacientů, poruchy spánku úpravou režimu. Proto je důležité o nich s lékařem otevřeně mluvit, nejen o třesu a chůzi.

V pozdějších stadiích nemoci se u části pacientů rozvíjí i pokles paměti a dalších rozumových schopností, u některých se přidávají zrakové halucinace, zejména při vyšších dávkách léčby. I tyto projevy je vhodné hlásit lékaři, protože existují postupy, jak jejich dopad zmírnit a upravit léčbu tak, aby byla snesitelnost co nejlepší.

Život s Parkinsonovou nemocí

Protože jde o dlouhodobé onemocnění, důležitá je spolupráce celého týmu: neurologa, fyzioterapeuta, případně psychologa a sociálního pracovníka. Vhodné je upravit domácí prostředí tak, aby se snížilo riziko pádů, tedy odstranit kluzké koberečky, doplnit madla v koupelně a zajistit dostatečné osvětlení chodeb. Rodina a pečující by měli počítat i s tím, že se v průběhu nemoci mohou objevit deprese, úzkost nebo poruchy spánku, které lze léčit samostatně a nejsou nutnou součástí stárnutí s nemocí.

Řada pacientů žije s nemocí řadu let s dobrou kvalitou života, zejména pokud se léčba včas přizpůsobuje měnícím se potřebám a pacient zůstává pohybově i společensky aktivní. Pomoci mohou i pacientské organizace, které nabízejí informace, svépomocné skupiny a kontakty na specializovaná centra. Pravidelné sledování u neurologa umožňuje léčbu včas přizpůsobit tomu, jak se nemoc a její dopad na běžný život v čase mění.